Květoslava Stejskalová: Návratnost popularizace je běh na dlouhou trať, ale vyplatí se (vedavyzkum.cz)

vedavyzkum.cz, odkaz na článek

Květoslava Stejskalová je výraznou osobností popularizace chemie. Její profesní dráha je úzce spjata s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, kde pořádá a vede popularizační programy, kterými projdou tisíce žáků a studentů každý rok. Jaký význam a dlouhodobý dopad mají popularizační aktivity a z čeho je financovat? Proč jsou důležité experimenty? Co si myslí o nových rámcových vzdělávacích plánech v chemii? Čtěte v rozhovoru.

Během vaší kariéry jste získala řadu ocenění za popularizaci vědy, které se profesně věnujete. Jak jste se k tomuto oboru dostala?

Můj kariérní život je hodně propletený s tím rodinným. V době, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku na VŠCHT, se mi narodil syn, takže jsem studia kloubila s péčí o něj. Po obhajobě diplomové práce jsem začala pracovat na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR na projektu, který se později stal základem mého doktorátu.

Dcera, moje druhé dítě, se narodila o 17 let později. V té době šel šéf vědecké skupiny, ve které jsem pracovala, do důchodu, takže skupina zanikala a já jsem odcházela a nevěděla, co bude dál. Když byly dceři necelé 2 roky, tak se na mě obrátil tehdejší ředitel ústavu, který mi nabídl funkci vědeckého tajemníka. Vracela jsem se tedy v roce 2004 jako odborná pracovnice, pravá ruka ředitele na řadu administrativních agend.

Proč jste začala rozvíjet popularizační aktivity?

Od začátku jsem do toho šla s tím, že bych do role tajemnice chtěla vnést něco svého, nového, a tím mělo být právě posílení popularizace, která mi dávala veliký smysl. V té době ještě nebyly popularizační a vzdělávací aktivity na jednotlivých ústavech tak běžné a teprve se začala rozjíždět Otevřená věda, projekt, v rámci kterého ústavy Akademie věd nabízejí zájemcům z řad středoškolských studentů stáže ve výzkumných týmech.

Stýskalo se vám někdy v průběhu kariéry po vědecké práci?

I když nepracuji na vědeckém tématu, tak díky tomu, že připravuji vzdělávací programy a sama žáky na workshopech učím pomocí experimentů a vysvětluji jim chemické zákonitosti, tak se do laboratoře dostanu často. Také vymýšlím projekty, které píši a přihlašuji do soutěží, což vědci také dělají. Vědu si tak do své práce dostávám docela často. 

Když vedení ústavu považuje popularizaci za důležitou

Jaké byly vaše první popularizační aktivity?

Začínali jsme dny otevřených dveří a exkurzemi pro středoškoláky. Také jsem se pustila do shánění financí, bez kterých se nedá popularizace dělat. V té době se dala řada popularizačních aktivit pokrýt z českých i evropských projektů, ale bylo je třeba vymyslet a podat do soutěže. Takže se mi v roce 2008 podařilo získat 3 miliony korun na popularizaci z projektu MŠMT, díky čemuž jsme si mohli odpilotovat řadu programů a říct si, jak to chceme dělat. Brzy jsme zjistili, že se studenty umíme dobře pracovat, jen to všechno někdo musí koordinovat.

Jak dnes sháníte na popularizaci finance?

Pořád se držím hlavně projektového financování, jen těch evropských příležitostí už moc není. Často si lidé stěžují na administrativní zátěž, která je s projekty spojená, což mají sice pravdu, ale já to beru tak, že je potřeba přijmout pravidla hry, jinak nebudu mít nic. Za některé aktivity si také rodiče nebo škola platí, což nám umožňuje pokrýt náklady na pomůcky a zaplatit studenty, kteří nám s popularizací pomáhají.  

Jaké různorodé akce jako ústav nabízíte?

Nabídka je velmi pestrá. Je možné k nám přijít na stáže, workshopy,  kroužky, přednášky s exkurzemi, praktika do laboratoří, zúčastnit se letní školy NANO, kterou nám už prošlo přes 350 studentů, a máme také řadu online materiálů, putovní výstavy nebo divadelní představení. Jdeme cestou menších komorních akcí, kdy přijde jedna třída nebo vybraná skupina žáků na jeden konkrétní program. Ty máme až 4 týdně, celkem kolem 130 programů do roka. Ročně k nám na popularizační aktivity přijde až 6000 zájemců z řad žáků základních, středních škol či veřejnosti. A obvykle platí, že když k nám učitelé jednou zavítají, tak už nepřestanou a chodí k nám s dalšími žáky a skupinami.

Děláme i příměstské tábory pro děti zaměstnanců nebo sobotní mimoškolní chemické kurzy, kterými projde 40 dětí za rok. Chodí na ně děti už od 6 let, které často neumí ještě číst nebo počítat. Ale velmi rychle se to naučí, protože jim pomohou starší kamarádi. Mimoškolní kurzy ale na veřejnosti moc nepropagujeme, protože jsou i tak hned obsazené. A těší mě, že na ně máme krásnou odezvu nejen od samotných dětí, ale i jejich rodičů.

Podporuje vás v popularizačních aktivitách vedení ústavu?

Naše vedení si popularizace hodně váží, protože vidí, jak tyto aktivity mají v dlouhodobém horizontu pozitivní dopad. Řada studentů, kteří na ústavu pracují na bakalářských a diplomových pracích nebo dizertacích, se rekrutuje právě ze vzdělávacích programů a jsou to lidé, kteří si prošli našimi programy, když byli na střední či základní škole. A i když pak časem odejdou rozvíjet svou vědeckou kariéru jinam, tak mají ústav dobře zapsaný a fungují jako naši ambasadoři. Návratnost popularizace je tedy běh na dlouhou trať.

Nevím o tom, že by se jiný z ústavů AV ČR  takto systematicky  soustředil na popularizaci. Vedu si různé statistiky, abych věděla, jak si stojíme. Každý rok také vydávám výroční zprávu, ve které shrnuji pouze popularizaci. Je dobré vědět, jak se čísla hýbou, a slouží mi také jako podklad pro vedení ústavu.

Daří se vám motivovat vědce ke spolupráci?

Myslím, že ano. Popularizační akce jsou běžnou součástí života na ústavu – inzerujeme je na obrazovce ve vstupní hale, máme tu roll-upy, žáci a studenti se pohybují po chodbách ústavu, takže je všichni potkávají a všímají si jich. Pomáhá mi, že mám vědeckou zkušenost, díky které vím, co mohu od vědců čekat a jak jim mohu pomoci. Oni primárně řeší svoje projekty a studenty, takže potřebují být obklopeni lidmi, kteří organizují popularizační aktivity a maximálně jim jejich zapojení zjednoduší. Vše pro ně tedy organizuji – od shánění pomůcek až po domlouvání termínu, propagaci akce atd. Vědec pošle anotaci, se kterou mu v případě potřeby také pomohu, a pak odučí svůj příslušný program. Samozřejmě, že i příprava programu stojí spoustu času, proto se snažíme být efektivní i v tomto ohledu a programy nasazovat s drobnými obměnami podle zájmu i několikrát do roka.

Výuka chemie na školách

Jak vaše popularizační workshopy probíhají?

S dětmi dělám experimenty z různých oblastí chemie, kterou potkávají, ale nevědí, proč to tak funguje.  Používáme k tomu skutečné laboratorní vybavení a já hodně komunikuji. Často ani nezapnu počítač a používám jen flipchart, kam píši a kreslím, aby žáci  stíhali vnímat tok mých myšlenek. A také se jich hodně ptám, abych věděla, jestli mi rozumějí. A když neví, tak jim to vysvětlím z jiné strany. Často za mnou po výuce přijdou nadšení a říkají, že kdyby se to takhle učili ve škole, tak je to baví. Samozřejmě musím hodně hlídat bezpečnost práce, když společně experimentujeme.

Velmi rychle se mění svět, ve kterém dnešní mladí lidé vyrůstají, a stále důležitější roli v něm hrají digitální technologie. Ovlivňují způsob, jakým učíte chemii?

Uvědomuji si, že se doba digitalizuje, a je potřeba, aby se mladí lidé s novými technologiemi seznamovali. Ale současně na druhé straně vím, že je důležité, aby pochopili základní logiku nejen fyziky a chemie, ale i matematiky, která je nástrojem k dorozumívání.

Neměli bychom si myslet, že si všechno můžeme pustit například z videa. Sestříhaný záznam o experimentu moc nevypovídá, protože se vždy ideálně povede. Při reálném pokusu to tak mnohdy není. Navíc v reálu jsou prostoje, takže člověk musí mít trpělivost a najít si pro tu dobu jinou činnost. I to je důležitou součástí výuky chemie.

Jak hodnotíte výuku na středních školách?

Často vidím, že na základních i středních školách děti od přírodních věd odradí to, že se musí řadu věcí v úvodu učit nazpaměť bez vysvětlení. Některé věci si musí zapamatovat, třeba názvosloví nebo pravidla pro tvorbu vzorců látek, ale i u toho se dá řada věcí vysvětlit, takže pak je v tom logika. Ve středoškolské výuce postrádám informace o nových technologiích a látkách, o kterých je chemie dnes, a přístrojové technice a metodách, které se v ní uplatňují. Žáci by ji pak vnímali jako zajímavý perspektivní obor a tak to teď úplně není. Když pak u nás na letní škole toto všechno zažijí, mění názor a na chemii se dívají jinak.

Velkou diskuzi vzbudily nové rámcové vzdělávací programy (RVP), které podle některých kritiků chemii příliš banalizují a ochuzují o fakta, podle příznivců ji zase dělají pro děti zajímavější. Co si o nových RVP myslíte?

Revize RVP proběhla a MŠMT je schválilo a nevzalo v potaz připomínky, které byly vyřčeny před schválením. Teď jsme ve fázi přípravy a poté pilotování vzorových školních vzdělávacích programů, což jsou jakési návody, co a jak se má učit. Co mají žáci ve výuce chemie zvládnout, je podle mě chybně definované, protože to upozaďuje chemické myšlení. Nové RVP kladou důrazu na dopad chemie na životní prostředí, výživu, látky poškozující zdraví atd., nikoliv na principy chemie. V novém RVP jsou definované ambiciózní výstupy výuky, ale podle mého názoru nebudou žáci znát  souvislosti. Budou jen pracovat s informacemi, které najdou v různých zdrojích (s využitím AI), takže nemusí být vždy správné a nevím, zda jim budou rozumět. Nemyslím si, že by se jim chemie začala jevit jako zajímavá a potřebná součást lidské společnosti. Hodně bude záležet na učitelích, jak vše pojmou, připraví a podají.

Putovní výstava Příběh kapky 

Na jaký z vašich popularizačních projektů jste obzvlášť pyšná?

Před třemi lety jsme na Noc vědců vymysleli divadlo Alchymist(k)a, který se odehrává v rudolfínské době. Vystupuji v něm v mužském převleku a v průběhu představení se odmaskuji. Hraji vdovu po Edwardu Kelleym, alchymistovi Rudolfa II., jehož příběh jsem si nastudovala a snažíme se o autentičnost i historickou přesnost. Součástí představení jsou názorné pokusy, se kterými mi pomáhají asistenti. Hrajeme to třeba sedmkrát za večer, jen musíme mezi jednotlivými reprízami umýt nádobí, já si schovám vlasy do baretu a jede se znova. Někdy se nám stává, že děti se rodičům při Noci vědců ztratí a rodiče pak zjistí, že se šly podívat na představení znovu, protože je ten příběh tak hodně vtáhnul.

Kromě popularizace také připomínáte odkaz Jaroslava Heyrovského. Jak jste se dostala k těmto aktivitám?

Profesor Heyrovský je zakladatelem našeho ústavu. Osobně jsem ho nezažila, ale potkávala jsem se v ústavu s jeho synem Michaelem Heyrovským, kterému bylo 70 let a také u nás pracoval. Blížilo se 50. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému (v roce 2009, pozn. red.), tak jsme společně  vytvořili koncept výstavy Příběh kapky o polarografii a Jaroslavu Heyrovském, ze které se stala putovní výstava propagující jeho odkaz. Dodnes ji navštívilo přes 30 tisíc lidí v průběhu 35 výstav.