Radiožurnál: Vladimíra Petráková - Proč kovy fungují jinak v nanosvětě?

Radiožurnál, 6. prosince 2023

Celý rozhovor zde

Zabývá se manipulací světla v nanorozměrech pomocí plasmonických nanočástic. A za občanské aktivity získala biochemička Vladimíra Petráková Cenu Madeleine Albright. „Známe slovíčko odliv talentů, cítíme, že to je něco špatného, ale my říkáme, že to nemusí být špatné v momentu, kdy s vědci jsme v kontaktu a pomůžeme jim třeba s návratem. A to dělá organizace, kterou jsem založila,“ vysvětluje důvody ocenění. O co přesně v její vědecké činnosti jde a čemu to pomáhá?

Jste propagátorkou žen ve vědě. Je nutné rozlišovat pohlaví, nebo by mělo jít víc o hlavu?

Ve vědě vždycky jde o hlavu, vždycky jde o to, co vědec nebo vědkyně umí. Nicméně vědkyně pořád příležitosti ve vědě nemají stejné jako vědci muži — nějakým bariérám, kterým vědci nečelí, čili to mají ještě trošku těžší. Takže proto, aby se kompenzovala tato ztráta, tak bychom měli vědkyně podporovat.

A proč je potřeba víc žen ve vědě?

Abychom nepřišli o jejich vynálezy.

Není to nezvratný proces? Třeba v medicíně 80 procent nově nastupujících jsou ženy?

Je to tak, ale má to problém v tom, že když se koukáme do minulosti, tak si říkám, že se mám líp než mamka, mám lepší přiležitosti, vidíme zlepšení. Když se díváme do minulosti, tak se nám zdá, že se tak muselo stát, ale ono to samozřejmost nemuselo být. Druhá věc je, že není psané do kamene, že se to může pořád zlepšovat, vidíme, že práva žen v zahraničí se zhoršují, zákazy potratů v Polsku, takže to není tesané do kamene, že se to přirozeně zlepší.

Co vás přivedlo k vědě?

Náhoda – měla jsem dceru už za studií, když jsem si hledala v páťáku práci, tak jsem zjistila, že je těžké si najít práci, kdy by dcera mohla chodit do školy a já si mohla vzít plný úvazek. Ale chtěla jsem dělat něco, co je nejlepší, využít svůj potenciál a ambice, a tak jsem šla na doktorské studium, které skloubení s mateřstvím umožňovalo.

Když se řekne nanočástice, asi nás napadne, že to je něco tak mrňavého, že si to ani neumíme představit. Jak to vysvětlujete třeba dětem, co to je nanočástice?

Že to je něco hrozně malého. A nanometr, to je hrozně těžké si představit. Lidský nehet za jednu sekundu vyroste o jeden nanometr. Takže za tu dobu, co tady povídám, tak nám vyrostl nehet třeba o dvacet, sto nanometrů. Takte takhle dlouho by nám rostla nehtová nanočástice.  

Co jsou plasmonické nanočástice?

To je takový kryptický název pro barevné zlato nebo jiný kov. Ale u toho zlata je to moc hezký, zlato když je v rozměru nanometrů, tak získává jinou barvu. Je to typické pro materiály v rozměru nanometru.

Čili kovy se chovají jinak v maličkém světě, než na který jsme zvyklí?

Přesně tak, takže stříbro v maličkém světě je žluté, zatím co zlato může mít další jiné různé barvy, třeba krvavě červená, tmavě modrá, zelená. Takže když máme den otevřených dveří a dáme tam naše různé nanočástice, tak to jsou různé zkumavky, které mají různé barvy. A říkáme dětem – teď vyberte, co si myslíte, že je zlato. Ukáží na žlutou zkumavku, a přitom všechno ostatní je zlato, jenom tohle je stříbro.

Zároveň zkoumáte světlo a nanočástice, jak to můžete využít, když je tam modrá barva? K čemu to může být dobré?

Modrá barva nám říká, že zlatá nanočástice silně reaguje s určitou barvou světla, vlnovou délkou, a my dáváme ke zlatu molekuly a sledujeme, jak se mění to, jak reagují na světlo. Je to důležité k tomu, že tohle neznáme, není to popsané, jako lidi tohle neumíme. A zároveň nám to může pomoct popsat různé věci, které se dějí v přírodě, které mají různé molekuly, které jsou blízko sebe. Nebo nám to může pomoct sestavit třeba lepší display mobilu.

Jak se zjistilo, že kovy fungují jinak v malém nanosvětě?

Že kovy se používaly jako barviva, to je staletí, skla v katedrálách mají barevná skla a používají se právě nanočástice kovů. To jsme nevěděli, že to jsou nanočástice, ale to, jak nanočástice interagují se světlem se popsalo asi v 70. letech minulého století.